Táborový deník 2001-čtvrtek 12.7.

Ve čtvrtek byla další etapa hry Stopami statečných. Dopoledne jsme tedy hráli družinovou hru do Sajanu, ale část z ní byla i do Sportovního sedmiboje. Vždy hráli dvě družiny proti sobě, současně. nejdříve jsme od koupáku běželi  štafetu přes louku k lávce a nazpátek. Naše pořadí: Felix, Šikula, Korbík a já. Proti nám, nebo spíše vedle nás běžela družina Fousáčů. Když jsem přišel na řadu já, tak jsem měl běžet s Jakubem, ale jeho družina už mu udělala takový náskok, že jsem vybíhal asi o dvacet vteřin déle. Před během se ještě nahlásili dvojice pro vodní slalom, když byli v cíli oba členové posádky, tak mohla loď vyplout. já jsem jel s Šikulou. Celá hra končila, když loď byla zase na koupáku, na souši, trať byla od koupáku až ke kuchyni a nazpátek. Na trati byly z „pet“ lahví bojky, ty se museli objet. Po obtočení se u poslední bojky se loď chytla a běželo se s ní ke koupáku. Já jsem předběhl asi jednu loď. Běžet ve vodě s těžkým nasáklým oblečením a ještě táhnout loď nebylo zrovna jednoduché. Potom se převážně sušilo a odpočívalo. Odpoledne bylo velmi zajímavé, zase se to počítalo do Sajanu. vše se opět odehrávalo na koupáku, byly dvě kola, protože soutěž zase měla spojitost s kánoi.  Do každého kola vyslala družina jednu loď, v prvním kole jsem za naší družinu závodil já se Šikulou. Spočívalo to v tom, že na každé lodi bylo jen jedno pádlo, ale každý měl na provázku uvázaný ešus, s kterým se snažil dostat co nejvíce vody do nepřátelských lodí. Prostě vodní válka. Když se překlopila jedna loď, tak do ní nasedli vedoucí, a to byl postrach, protože měli v lodi prázdno a i silovou a taktickou převahu. Velké nebezpečí číhalo i ze břehu, protože odtud se činili ostatní, kteří zrovna nebyli ve vodě. Kluků se nikdo nebál, protože ešusem moc ze břehu neublížili, ale vedoucí s kýbly, to už bylo horší. s Šikulou jsme se nakonec překlopili až jako třetí loď, takže docela úspěch, ale Korbík s Felixem se překlopili ve druhém kole už jako první… Největší sranda byla, když se někdo překlopil a měl docela velký ponor, tak se loď otočila o 180°, a potom měl problémy s odstraňováním vody z kánoe. Zbytek odpoledne už byl takový pohodový, ale pořád se mluvilo o noci, že by snad měli na „návštěvu“ přijít ty „pražáci“. Né, že bych se bál, ale měl jsem takový blbý pocit – vycházela ne mě hlídka přes půlnoc. Také jsme si postavili na hřišti před táborem takový malý kemp z Colemanů [kolemanů – stany]. Nakonec jsme se domluvili s Čejným, že budeme spát spolu. Všichni měli Nevady, jenom Korbík s Hříbkem Oregon, začali jsme tomu říkat stodola. Navečer jsme ještě došli do lesa na klacky, na kterých bedeme zítra opékat „holandský chlaba“. Před tábor do Colemanů se přestěhoval skoro celý tábor, v táboře zůstali jen Ondra, Jakub, Mára, Medvěd, Píďa a Čingis. Vedoucí říkali, že Colemany hned zítra ráno sbalíme, ale potom si uvědomili, že budou navlhlé. Ondra mi zase říkal ať ho zase na mojí hlídku vzbudím, že mi to pořád dluží, jak jsem s ním jednou hlídal, no já hlídal s více lidmi, ale to s nováčkama. Všichni šli spokojeně spát, jenom já jsem si šel se smíšenými pocity na hodinku zdřímnout (vycházela na mě hlídka od 23 00 do 0 30, takže přes půlnoc). Trochu jsem doufal, že mě vedoucí vzbudí trochu déle, že třeba budou něco řešit, Dřímala jednou vzbudili o hodinu déle, ale to jich v táboře bylo osm, teď čtyři. Vzbudili mě přesně, s přemáháním, ale z povinnosti jsem se vybatolil z vyhřátého spacáku. Když jsem si oblékl celý maskáč a nazul boty a došli jsme do kuchyně, tak na hodiny ukazovaly 23:09, to si pamatuji přesně. Když Píďa s Medvědem zapadli do stanu, tak jsem šel vzbudit Ondru. Dělo se přesně to co jsem čekal, Ondra se na mě jen otočil a rozespalým úsměvem se na mě zatvářil co po něm vůbec chci. Ze spacáku se mu moc nechtělo, ale řídil jsem se jeho sliby ze dne a za pět minut stál rozespalý před stanem, začali jsme si potichu povídat o všem možném, aby se nám nechtělo spát. Zase jsem si klasicky sedli před jednu podsadu, občas se prošli po tábořišti, ale každých pět minut, jak to má být, tak to nebylo. Do kuchyně jsme chodit nemuseli, protože po zkušenostech jsem si budík radši vzal do kapsy u maskáče. Ondra pořád přemýšlel a říkal, že potom si půjde lehnout a já už dojdu Šikulu s Dřímalem vzbudit sám, ale nakonec šel se mnou, když se přiblížil konec hlídky. Nejdříve jsme se potrápili s otevíráním „Kolemanu“, ale za chvíli jsme už Šikulu zbavili naděje na pobyt v teplém spacáku. Dřímalovi se moc nechtělo, ale nakonec ho Šikula vytáhl. Ondra si šel lehnout, já jsem se ještě došel s klukama vyčurat, už jsem byl celý natřesený na klidný spánek ve vyhřátém spacáku, ale najednou se stalo něco neočekávaného. Najednou jsme uviděli jak z lesa vychází cca pět lidí za sebou a každý svítí baterkou. Nevěděli jsme co máme dělat, do kalhot jsme si naštěstí nekrupli, byli jsme tři. Šli po lávkách pořád směrem k táboru, usoudili jsme, že se pokusíme přeběhnout do tábora vzbudit vedoucí, ale asi nás zahlédli, když jsme probíhali bránou, protože už byli hodně blízko tábora. Šikula s Dřímalem zapadli ke stanu ve kterém je Mára, já jsem vzbudil Medvěda s Píďou, Medvěd, když se dostával ze spacáku, tak říkal něco na způsob: „Dělej deme“, když jsem jim hlásil: „Medvěde, Píďo vstávejte, asi pět baterek na lávce a jdou k táboru“. Za chvíli byli všichni tři v tábořišti. Mysleli jsme si, že jsou před táborem, takže jsme se opatrně přesunuli před bránu, tam nás potom Mára nechal rozsvítit a začali jsme pročesávat, ale nic. Pořád jsme vedoucím vypravovali co se vlastně stalo. Šikula říkal, že viděl jak dva utíkali k Teepee, tak se vedoucí šli podívat k Teepee, nám dali pokyny v táboře. Když se vedoucí vrátili, tak taky nic. Předtím, ale taky byli za kuchyní, taky nic! Pak nám vedoucí řekli nějaké pokyny, kterých se máme držet kdyby se něco dělo, hlavně Medvěd. Měli jsme si případně počkat u brány a potom na ně posvítit, buď se sami leknou a utečou nebo je poznáme. Hlavně se nesmělo svítit, protože, když bychom o někom věděli, tak se jenom prozradíme. Kdybych tam byl sám, tak se samozřejmě po…., ale ve třech to bylo docela dobrodružství. Já už hlídku mít neměl, ale nemohl jsem si jít jen tak lehnout, to bych neudělal. Tak jsme hlídali a hlídali, pořád jsme se drželi u sebe(strachy), když jsme se chtěli  podívat kolik je hodin, tak jsme se museli smrsknout k sobě, aby nebylo vidět světlo. Důkladně jsme procházeli celé tábořiště, a když jsme se šli opět vyčurat, tak jsme zase uviděli, jak zase někdo jde po kraji lesa a na cestu si svítí baterkou. Počkali jsme si kudy půjde, a když nesešel z lesa na lávku, tak jsme se rychle přemístili za kuchyň, sedli jsme si až za ohniště a čekali, ale asi jsme udělali chybu, když nám pod nohama zapraskali klacíky, nebo to byl někdo z tábora na „vodáckým tábořišti“. Letos to je, ale fakt zadem nepřístupný. Když jsme se ujistili, že tam nikdo není, tak jsme se zase procházeli tábořištěm. Po Šikulovi měl mít hlídku Felix, ale to vedoucí změnili a dali jí Pepovi, potom se, ale Pepa nějak s Márou vsadil, že jí mít nebude, když vydrží zítra celý den ležet ve spacáku. Když, ale byli vedoucí vzhůru, tak jsem jim říkal, že by jí k důležitosti situace měl mít raději Pepa, tak Mára říkal, že se sázka ruší a ať vzbudíme Pepu. Dvě hodiny uběhly, a šli jsme Pepu vzbudit. Moc nadšený nebyl, měl takový „blbý kecy“, ale ještě neměl ani jednu hlídku! Všechno jsem mu vyprávěl (Šikula a Dřímal zalezli do spacáku). Nechtěl hlídat sám, a tak zkoušel pár lidí (Jakub, Váša…) vzbudit, ale nikdo nechtěl, až Lukáš. Potom, když jsme stáli v táboře, tak najednou vidíme před bránou světýlko. Rozběhneme se proti němu, a on to Čejný jde na záchod. Říkal jsem mu ať raději k lesu nechodí. Pak jsem ještě byl chvíli s klukama v táboře, potom jsem si šel po skoro čtyřech hodinách strachu zaslouženě lehnout. Ve stanu jsem taky ještě Čejnýmu všechno vyprávěl, ale chtělo se mi spát. Ve zbytku noci už se nic nestalo, takže kdo to byl na té lávce, to už nám provždy asi zůstane záhadou.