Táborový deník 2001

Táborový deník 2001 - pondělí 9.7.

Z neděle na pondělí jsem měl hlídku. Myslel jsem si, že vedoucí prohodí pořadí jako u ostatních. Jak jsme měli hlídky poposunutý kvůli tomu „nocování“ u stodoly, tak se to nepočítalo a pořadí zůstalo stejně: Korbík, já, Šikula a Felix. Nic zvláštního se nestalo, jako vždy. Potom jsem hlídal ještě s Felixem. Ten by toho moc neuhlídal, protože hned položil ruce na stůl a na ně hlavu a už to jelo (spal). Já si psal deník. Když přišel Čingis, tak se mě ptal kdo to je, když jsem řekl Felix, tak se jen pousmál. Řekl ať zfouknu petrolejku, ale když viděl, že si píšu zápisník, tak řekl ať si píši. Pak jsem rozdělal v kamnech, tak si Felix přesedl, ale stejně podřimoval. Poté jsem vzbudil kuchyňskou službu a šel si lehnout, na půl hodiny to stejně nemělo cenu. Celé dopoledne byl program související s večerním programem včera. Ještě včera večer se nalosovali tábory v okolí na čísla. K snídani jsme zase měli dobroty, a teď nevím jestli taky hřebeny, ale asi ne. Na snídani jsme se radili o odpoledním programu. Z vedoucích jsou na táboře jenom Čingis, Píďa a Medvěd. Každá družina mohla položit náčelnictvu jednu otázku, ale po vzoru televizní hry Chcete být milionářem? Byla sranda. Při nástupu jsme se dozvěděli do jakých táborů půjdeme, tam jsme měli upéct bramborové placky, v provedení se meze fantazii nekladly. Naše družina šla do tábora přes řeku, jak mají ty „zubry“ (malá Týpy). Žárovky to měly nejkratší. jejich cíl byl na vodáckém tábořišti jenom přes les za latrýnami. Houbičky šly k nadějkovským skautům, kluci a holky dohromady, jsou to vodáci. Fousáči šli k třeboňským holkám, ale nakonec byli u kluků, protože holky nemají kamna. družiny, které to měly dále, tak mohly vyrazit o pár minut dříve. Vedoucí nám doporučili, abychom si s sebou vzali kroje. Čingis ještě pro jistotu rádcům nadiktoval dopis na největší nouzi neúspěchu. My jsme v poklidu vyrazili, neměli jsme to daleko. V kuchyni jsme nafasovali věci, o které jsme si řekli. Mohli jsme si počkat do deváté hodiny, abychom si mohli vzít kuchařku, ale nepočkali. V klidu jsme tam došli, nejdříve po nás koukali jen děti, prošli jsme celým tábořištěm a zastavili u velkého Týpý. Měli jsme štěstí, zrovna vylézal jeden vedoucí. Korbík začal mluvit. Ani ho náš úkol moc nepřekvapil, ukázal nám kamna, kde je dříví, a že jedou někam na kolech. Svlékl jsem se (bundu a kroj) a začali jsme pracovat, já s Šikulou jsme řezali na koze položenou soušku, Korbík štípal. Potom najednou přišla taková holka, asi vedoucí a říkala, že nejdříve musíme dojít na dřevo, že to co tam mají, to že je rezervní, že to dětem nemůže vysvětlit, že oni musí chodit na dřevo, a že přijdeme a nic. Korbík se ptal jestli alespoň zatím můžeme rozdělat v kamnech, říkala že ne, že nejdříve opravdu musíme dojít na dřevo. Tak jsem si vzali sekeru s pilou a šli, Felix zůstal v táboře u toren. Zašli jsme nějakého lesa, z něho jsme viděli soušku, ale zase o kus dál, tak jsme jí houpli. Byla to fuška, ale naštěstí byla nakloněná, takže potom šla sama. uřízli jsme špičku a šli do tábora, zrovna někam odjížděli na kolech. My začali porcovat dřevo. Já řezal, Korbík štípal, Felix nosil dříví Šikulovi, který byl u kamen. Šikula pomalu udělal těsto na placky. V táboře zůstala ta vedoucí, která nás poslala na dřevo, ale to je správný. Když jsme něco potřebovali, tak nám poradila, dala (suroviny),… Já jsem celou dobu řezal, řezal a řezal, potom jsem zjistil, že Šikula už má pár placek hotových. Když jsem měl celou soušku nařezanou, tak jsem si přesedl ke kamnům a pozoroval práci Šikuly. Pak tam přišel nějaký kluk, poprosil jsem ho o něco na mytí, protože to připálené těsto opravdu z pánvičky pryč nešlo. Když jsme to „dodrhli“ (nádobí), tak jsme se pomalu začali připravovat k odchodu, prostě jsme se už balili. Do tábora jsme dorazili jako třetí nebo čtvrtá družina, zanedlouho byl oběd. O poledním klidu jsem si šel zdřímnout. Občas jsem se vzbudil a např. zjistil, že kluci jdou dát sousednímu táboru přes řeku cedulku na stožár se slovy: „Byl jsem tu a přijdu si pro vlajku. Rangers“. Když jsem se probudil, tak na mojí posteli byla cedulka: „Půjčil jsem si bundu, dík Jakubů“. V době kdy bylo „Přepadový komando“ pryč z tábora, tak ostatní kluci lezli přes lanovou lávku, takže i já. Už si toho moc z těchto dnů (až do pátku) nepamatuji, protože to všechno dopisuji v neděli ráno při Pepeho hlídce.