Táborový deník 2001 -středa 11.7.

Ve středu ráno už pomalu ve dřevníku přestávalo být dřevo. Dopolední program byl tedy jasný. Do lesa jsme spolu vyrazili všechny družiny, šel s námi Mára. Za „sudem“ už byla vybraná nějaká souška, ale bohužel už si jí někdo „půjčil“. Vybrali jsme jinou. Snad všichni kluci byli pro dvě menší, ale Mája byl rozhodnut pro jednu větší, takže se nedalo nic dělat. Byl to pěknej kousek. Chvíli jsme se dohadovali kam bude padat, ale nakonec jsme se dohodli. Když padla dolů, tak se začalo řezat, se dvěmi pilami to rychle ubývalo. Nováčci vzali „kousek klacku“, který tam už byl spadnutý. Nikdo se nevracel, až na dva nováčky, kteří se vrátili pro nářadí. Já jsem soušku rozřezával až do konce, takže na mě vyzbylo druhé nejlehčí poleno. Nejlehčí měl Pepe, šli jsme spolu. V lese jsme ještě poseděli a pokecali (já, Pepe, Hrnec a Patrik). Celé dopoledne se potom souška zpracovávala. O poledním klidu jsem si šel lehnout, ale neusnul jsem. Polední klid jsem si moc neužil, protože jsem šel s klukama na ty „pražáky“, vodáky za řekou. Jak mají ty „zubry“ (malá Týpý). Šli jsme tam za úkolem vzít jim vlajku, kluci tam už znali dobrou a maskovanou cestu, jak tam byli dát na stožár tu cedulku (A4 – výhružný papír s textem: Byli jsme tu a přijdeme si pro vlajku. Rangers… papír samozřejmě upraven, opálen a pomalovaný). Já jsem byl dobře maskovaný. Vzal jsem si maskáč, na hlavu šátek a ještě jsem se začernil v obličeji. Museli jsme jít do lesa k latrýnám a odtud po kraji lesa až na silnici, aby nás na louce neviděli. Pak jsme došli na Borovanský most v poklidu, ale za mostem jsme běželi v poklusu, radši, mají tam hned za mostem vjezd na louku k táboru. Takovej chlápek, který nám dával v neděli razítko (vlastně ne, on ho nemohl najít, tak tam nakreslil ), tak na nás křičel něco jestli jdeme na návštěvu, nebo něco takového. Ten chlápek má tábor hned za „Borovákem“ se dvěma Týpý. No co, my si ho nevšímali a běželi dál. Kluci už tam měli prošláplou cestu, takže to bylo v pohodě. Skupinka bojovníků zůstala v bezpečné vzdálenosti od tábora, aby mohla dobře a pohodlně utéct. Tak trochu nám kryli záda. Do jámy lvové jsem se vydal já, Jakub, Lukáš a Hříbek. Plazili jsme se a plížili, tráva byla ještě mokrá, ale dalo se to vydržet. Horší bylo, když přišli na řadu bodláky. Ve chvíli, kdy jsme se ocitli v blízkosti tábora, tak jsme se rozdělili. Jakub a Lukáš měli jít přímo pro vlajku, já s Hříbkem jsme jim kryli záda u dvou dubů, dobře nás maskovali, takže jsem mohl neustále přebíhat od jednoho k druhému a sledovat situaci v táboře. V táboře byl docela klid, nejspíš měli polední klid. Horší to bylo, když se dva kluci procházeli po tábořišti a najednou vešli do takového lesíka asi dvacet metrů od nás. Stačilo jenom, aby otočili hlavu do leva a byli jsme jasný. Potom začali hrát uprostřed tábořiště „bejsbol“. Neustále jsem předával přes Hříbka Jakubovi a Lukášovi informace o stavu situace v táboře. Chvíli jsem si lehl na cestičku, která vedla hned ke stožáru (byl od nás, tak deset metrů), ale potom jsem se vrátil do původního postavení. Potom zapískali na píšťalku nebo na malou trubku nebo co, a zavolali ať si každý v jídelně vyzvedne věci co tam má. Říkal jsem, že to riskneme, ostatní souhlasili, tak Jakub doběhl ke stožáru a začal vlajku (státní, měli tam ještě asi oddílovou, družinové…) stahovat, když už byla dole a chtěl jí odepnout, tak nějací dva kluci ho zahlédli a jen tak prohlásili: „Hele, von nám krade vlajku“. Cítili jsme nebezpečí, a tak raději utekli. Když jsme utíkali, tak jsem se párkrát ohlédl, za námi se snad vydalo jen pár desetiletých kluků. Při útěku se odpojil Lukáš, ostatní to hnali směrem ke skupince, která na nás čekala v terénu. Potom se situace vyvinula, tak, že jsem zůstal vzadu s Popelkou a kontroloval situaci. Kluci nám zmizeli, a tak jsme se s Popelkou museli spolehnout sami na sebe. Skovali jsme se do lesní školky, zkoušeli jsme pískat nebo volat na ostatní, ale nikde nikdo. Akorát jsem viděl jak po silnici (lesní) projeli nějací kluci na kolech, ale my byli v bezpečí. Když byla situace poměrně klidná, tak jsme se vrátili na silnici a běželi ke „studni“, na rozcestí k cedulníku. Bylo dohodnuto, že se bude utíkat směrem ke „Gogovi“. Potom jsme, ale usoudili, že tak daleko by už  neběželi a pomalu se začali vracet. Pořád jsme zkoušeli volat nějaká hesla, a pak jsme je zahlédli už odmaskované. Lukáš mi trochu zkoušel smýt mokrým rukávem popel z obličeje, ale moc to nešlo. No co, šli jsme na zpátek do tábora. U Borovanskýho mostu bylo nějak živo. Pořád tam lítal ten chlápek a dva kluci, ty spíš koukali. My šli a dělali jakoby nic, chlápek nám, ale na mostě zablokoval cestu autem. Rozešel se proti nám a říká s takovou pýchou v hlase: „Kde jste byli?“ Já jsem jen tak z blbosti odpověděl: „Pro vodu!“ On: „Jo pro vodu, pro vlajku jste byli!“ Pak naštěstí chtělo přes most přejet auto, tak musel odejít a odjet, nejdřív na nás, ale ještě tím autem najel, zabrzdil, otevřel dvířka a výhružným tónem říká: „Ještě jednu noc a dostanete přes dršku!“ A odjel. My jenom „čuměli“. Mezi sebou jsme si říkali co tím myslel, vždyť my to pojali formou hry a přišli za bílého dne? A navíc byl úplně z jiného tábora. Říkali jsme si, že se vrátíme, aby se vše vysvětlilo, ale nikdo nenašel odvahu, aby se otočil. Někdo chtěl jít zase přes les, někdo po louce. Šli jsme přes les, ale potom se to nějak zlomilo a všichni si zase nandali maskáč a šátky a šlo se na louku, odsuď jsme jim zamávali. Vedoucí to asi vzal žertovně a tyky zamával, ovšem děti (?) se vyhrnuli z jídelny a začali na nás gestikulovat ne moc slušně, no prostě ty známá gesta, obzvlášť ty se zdviženým prostředníčkem na ruce. Pokračovali jsme v cestě do tábora, všechno vyprávíme a najednou vidíme jak z jejich tábora mají nějací hoši napilno k našemu táboru, naštěstí přes řeku. My svačili v kuchyni, oni postávali na druhém břehu a koukali na nás. Vedoucí říkali ať děláme jakoby nic, snažili jsme se, ale moc to nešlo. Čingis vyšel ven z kuchyně a dal se s nimi do řeči. Oni: „Vy jste nám chtěli ukrást vlajku!“ Čingis: „To my ne, to z Třeboně.“ Pak tam postávali a po chvíli odešli. Vedoucí potom říkali, že válečný stav umí vyvolat kde kdo, ale udržet a vydržet už moc ne. A proto v noci, že bude hlídat „přepadové komando“. A já blbec litoval, že se nechal přemluvit a šel s klukama. No co, Mára potom, když to rozděloval, tak jsem byl náhodou v kuchyni. Diktoval jsem mu kdo jak je domluvený, že budou hlídat spolu. Bylo nás akorát přesně totiž osm (normálně se hlídá po jednom). Nevím proč, ale první hlídka byla oproti normálu dvě hodiny a třetí hodinu a půl. No co, já si s Lukášem nestěžoval, protože na mě a na Lukáše vyšla právě ta třetí hlídka. První hlídku měli Korbík s Hříbkem, druhou Váša a Čejný, třetí my a budili jsme Jakuba s Popelkou. Během naší hlídky se nic zvláštního nestalo. Když jsem šel spát, tak jsem se mrknul na Jakuba s Popelkou jak hlídají. To byl pohled až jsem se skoro rozesmál, seděli na barelech, ale to se špatně píše, to se musí vidět. Byl to perný den.